8. března 2009 v 17:57 | slecnaZuzi
|
Husí kůže po mém těle nenabírala konce. Dlaší táhlé vytí prořízlo lehké šumění větru. Bylo až moc nebezpečně blízko. Vůbec se mi to nechtělo líbit. Pobídla jsem Horizonta do klusu,více nemohl. Dojeli jsme konečn na nějakou cestu a...
...a zpoza menší skály se vynořila vlčí hlava! Úplně jsem strnula strachy,i Horizont nejspíš,neboť se vůbec nehýbal. Vlčí hlava vyla a vyla...až pak se otočila naším směrem. Vycenila zuby a přeskočila malé skalisko. Teprve teď mi v hlavě trochu cvaklo a silně (více než jsme možná chtěla) jsem Horizonta nakopla patami,musela jsem ho přece probrat z té nevnímavosti!
I přes veškeré vyčerpání se kopyta koně převtělila do spásných strojů útěku a Horizont plnou rychlostí tryskal co nejdál od té potvory. K naší smůle nebyl jediný. Ze stran se ozývalo další a další a další vytí a já se začala vážně bát,že jsme narazili na vlčí smečku. Tohle bude hodně zlý...
Dostali jsme se zase kamsi mimo cestu a tráva najednou hrozně klouzala. Nevím čím to... Koni podkluzovala kopyta a strašně špatně se jelo. Ale musely jsme uniknout! Vlci nám téměř sahali na paty!
Jeli jsme dál,ale ani teď jsme nezvolili správný směr. Dojeli jsme na konec útesu,jen o chlup jsme neslítli dolů a udrželi si svůj i tak nahtuý živůtek. Byli za námi! Byli všude! Zelené hladové oči se na nás dívali. Toužili po čerstvém mase. Tohle byl KONEC...
Náhle to se mnou škublo,musela jsem se pevně chytit kolem krku mého hřebce,který se rozhodl pro únikovou metodu: Hop a skok. Nádherným vznesem se přenesl přes ne moc dlouhou smečku vlků a tak je všechny velmi překvapil (mě taky...). Těsně po nárazu Horizont bolestivě vyjekl,povšimla jsem si zakousnuté potvory v jeho noze,ulomila jsem nejbližší větev a mlátila to zvíře po hlavě tak dlouho,dokud se nepustil. Náš únik byl o hodně zpomalený... Horizont byl raněný.
Objevila se před námi kamennitá cesta,která vedla do brány se dvěmi koňskými sochami. No jistě! To budou Jorvické stáje! Sláva a díky bohu... Kulhavým krokem jsme vpadli dovnitř,ale nikde nikdo. Najednou jsem se cítila šíleně slabá.
Hori zastavil a sotva dýchal. Chudák můj malý. Chtěla jsem z něho slézt,ale vůbec to nešlo! Nemohla jsem,sotva jsem držela otěž... ,,Já vím hochu,jsi vyčerpanej a já taky,ale už je to dobrý..." : uklidňovala jsem vyplašeného koníka a vlastně i sebe. Chtělo se mi strašně spát a tak jsem podle odhadu odbočila nejspíše ke stájím.
Začalo svítat. Pomalu jsme došly k otevřeným dveřím do velké budovy. Vonělo to tu čerstvým senem a slámou a koňmi. Určitě jsem tu budovu typla dobře. Horizont ale potřebuje ošetření a já umím jen základy,na kousnutí od vlka praxi nemám. Uvidíme co se bude dít...
Vevnitř jsem uviděla 3 polospící koně a jeden volný box. Byl tu nejspíš připraven pro Horizonta a i kdyby ne,tak v noci už snad žádný idiot jako my nepřijede.
Urychleně jsem slezla dolu a s klepajícími koleny stála na zemi. Chystala jsem se akorát odstrojit Horizonta,když náhle se mi podlomily nohy a já upadla do slámové podestýlky....
Krása!!