
Když jsme se probrala,popásal se Horizont opodál. Neúnosně mne bolely ty záda a teď už i hlava. Ach jo. Vstaval jsme s námahou ze země a oprášila si trávu ze zad a kalhot. Zadívala jsem se směrem,odkud se ozývalo přežvykování čerstvé trávy v hubě koně...

Měla jsme z něj strach. Poprvé v životě jsme se bála příbližit znovu ke koni a ke všemu ještě nasednout. Horík se přestal popásat a zadával se na mě. Tak jsme na sebe koukali a pak ON přišel ke mě. O 1 metr jsme ustoupila vzad. Jeho očička vypadala,jako kdyby byla stvůrci míru od věku věků. Po chvilince jsem jemně chytila otěže uzdečky a dala nohu do třmenu.

Roztřesenýma nohama jsem se až na 4x pokus vyhoupla do sedla. Záda mne stále bolela a mě dělalo problém sedět rovně či skřiveně. Ten mírný kůň pod mými stehny jen v klídku stál,a čekal až se uvelebím,popadnu uzdečku a nasměruji ho směrem domov. Vyjeli jsme tedy krásnou přírodou zpět. Rozhodně jsem nechtěla být venku déle. Čím dříve budu v bezpečí stájí a domova,tím lépe. Prodlouženým krokem jsem Horizonta směrovala po široké lesní cestě.

,,Uff..." : vydechla jsem hlasitě poté,co kopyta hřebce zazvonila na kostkách stáje. Poprvé za celý život jsem byla šťastná,že moje a Horizontova vyjížďka skončila. Doslova a do písmene jsem se TĚŠILA až se moje nohy opět dotknou země a já budu moct chodit po svých. I když jsme za tu dlouhatááánskou cestu nabrala zase trocha jistoty v sedle,není to to,co předtím. Zatočili jsme k uvazišti a já došla pro vodítko a uvázala Horího k plůtku

Slezla jsem dolů a začala rozepínat přesky u uzdečky a podbřišník u sedla. Postroj i s dečkou jsem donesla do Sedlovny a vzala si bedýnku s čištením. Hřbílkem jsem vyškrábala bahno,které se na srts dostalo když tam nejspíš tak lítal,možná se zatímco jsem spala i vyválel. Pak kopýtka,hřívu,ocásek a nakonec ještě přejet srst měkkým kartáčem pro lesk. Odepla jsme karabinu od plůtku a odvedla Horizonta do jeho stájového příbytku.

Horizont se nenažraně vrhl na svou porci sena a chvilkami mě pozoroval jedním očkem. A já pozorovala jeho. Pořád mi nešlo do hlavy,co to do něj venku vjelo. Přece to nebylo jen tak... Něco se muselo stát...nebo ne? Neměl by se na něj kouknout odborný veterinář? Třeba to byla nějaká porucha? Áchich... Horí,můj Horí... :'(

Už už jsem zamířila domů a otevírala dveře na terase,když na mě zavolala tetka,která se tu odněkud vyloupla. Nevím odkud,ale stejnak nemám důvod to řešit,proč že? Přiskákala jsem k ní a zeptala se,co potřebuje.
***
Teta: ,,Poslyš Jess (teprve teď mi došlo,že vlastně ještě ani neznáte mé jméno že?),myslím že se budeme loučit. Tví rodiče ti zařídila přesun věcí do městečka Jorvik,blíže u pobřeží směrem na západ. Valedale už nebude tvým domovem,ale kdykoliv můžeš přijet na návštěvu. V Jorviku se naučíš postarat se úplně sama o sebe,budeš si vydělávat a budeš hlavní pomocnící Pana Hermana,majitele a vedoucího. Bude se mi stýskat. Odjet na Horizontovi by jsi měla zítra ráno..."

Jess: ,,Prosím??? Ale proč teď? A najednou tak narychlo? Teti...já nechci odjet."
***
Teta: ,,Já vím,je to hrozné,ale rodiče na tom trvají. "
***
Paráda. Najednou dostanu zítra mapu a pojedu do nějakého městečka,neznámo kam,mezi neznámé lidi,neznámé koně a neznámé prostředí. Na druhou stranu,třeba si najdu přátele,vydělám si nějaké ty peníze a poznám zas novou část naší přírody. Co naplat...stejně už nic nezmůžu. Šla jsme domů a večer ulehla do postele. Můj pokoj už byl prázdný a vyklizený,i můj tichý dech se tu ozýval jako kdybych tu hrála na kytaru a stěny byly holé,krom tu a tam nějaké té šmouchy od koňských plakátů a krom pár nálepek,které nešly dolů. Začínám zas novou kapitolu...

Nastalo ráno,já se nasnídala,upravila a oblékla a šla do stájí. Nejprve povinnosti,tudíš obstarání koní,jako každý jiný den. Ach,jaké to asi bude v té nové stáji? Budu se taky starat o koně? Mno,uvidíme. Pak jsem jen vzala batoh pohozený v kuchyni a pak ho jen připevnila na sedlo koně. Pak jsem pobídla Horizonta do klusu a vyjely jsme. Čekala nás opravdu dlouhááá cesta napříč neznámou krajinou...









super!
píšeš skvěle:)