23. listopadu 2008 v 13:12 | slecnaZuzi
|
Tma neustupovala a chvilku jsem měla pocit,že jsem se ocitla někde jinde,na jiném koni,v jinou dobu...pak jsem sebou trhla tak,že jsem si neopatrností zase vytrhla nohu z třmenu a málem spadla. Zmateně jsem tikala kolem sebe. Znovu jsem se urovnala v sedle a radši vyjela ven.
Teta se ještě znovu otočila a zavolala,ať přijedu včas a né v noci. Jen jsem mávla rukou a klusem prchala pryč. Nešlo mi do hlavy,co to mělo znamenat.Za chvilku už jsme byli u mostu a já pořád přemýšlela a přemýšlela až se mi z hlavy kouřilo.
Přejeli jsme přes kamenný most. Něco nebylo v pořádku. Horizont divně pohazoval hlavou,frkal a byl nějaký neklidný. A nejednou se mi pokusil vytrhnout otěže z ruky! To ještě nikdy neudělal. Nějak jsme to nechápala. Pořád jsme si však myslela,že je to jen třeba dnešní Horizontova nálada a že bude zas OK...
Cválali jsme krajinou. Všude bylo ticho a klid,ani žádný šum zvířat,jako kdyby tu všechno vymřelo. Ze zamyšlení mě vytrhlo cuknutí. Horizont sebou šíleně trhl a roztryskal se!
Jen tak tak jsem se stihla chytit a postavit ve třmenech na tryskání. Snažila jsem se Horizonta zabrzdit. Křičela jsme jeho jméno na celé širé okolí...propadala jsem až hysterii. Většinou jsem situace zvládala s přehledem,ale byla jsme teď totálně mimo z toho,co můj kůň dělá...to co nikdy v životě....najednou...
Íháá! Šílená brzda...nestihla jsem se předklonit v sedle...málem jsem sletěla! Chytla jsme se pevně přede mnou smotané hřívy a do očí mi vyhrkly slzy,v téhle rychlosti a v téhle opuštěné krajině bylo jen otázkou času kdy sletím a Horizont mi uteče...
Přesně jak jsem čekala.Vysmekla se mi pravá noha ze třemnu a já začala padat doleva...už nebylo záchrany. Psychicky jsem se alespoň připravila na volný pád. Horizont sebou znovu hodil tak,že jsem se už opravdu neudržela a letěla jsem asi 3 metry daleko.
Tvrdou ranou sem dopadla na záda. Země se otřásla pod mým těžkým tělem a já nehybně zůstala ležet. Šíleně mě bolela páteř,nejspíš jí budu mít naraženou. Mobil mám v kapse,ale znáte to,zablokovaná páteř = zablokované končetiny. A tak jsem tam tak ležela. Ani jsem neviděla Horizonta...
Náhle jsem na tváři cítila stín. Opatrně jsem zvedla hlavu a vytřeštila oči. Nade mnou se tyčila Horizontova kopyta v plné kráse a jak to tak vypadalo,tak se na mě i v plné síle chystala spustit. Jen tak tak jsem se odkutálela na jinou stranu. Pak jsem kouske od hlavy slyšela dunění země a dopad těžkého koně. Nemohla jsem tomu uvěřit...on mě chtěl zabít...
Pak zase vše utichlo. Z čela mi po obličeji utíkali kapičky potu a celé mé tělo se třáslo zděšením. Pomaličku jsem se zvedla a do zad jako by mě šlehl bič. Svalila jsem se opět na kolena a teď už se rozbrečela úplně. Horiznot na mě koukal,jako kdyby se vůbec nic nedělo. Vypadal,jakože neví co se děje....neví? Vždyť mě chtěl zabít! A skoro se mu to povedlo! Tak jsem tam tak bezmocně klečela a jedna slza střídala druhou. Ani nevím jak,ale nakonec se mé oči zavřely a já se propadla do spánku,spíše jsme omdlela vyčerpáním,strachem a zoufalstvím....
super těším se na další