10. září 2008 v 22:11 | slecnaZuzi
|
Vběhla jsme do kuchyně a naskytl se mi více než vtipný pohled :) Přesně v moment kdy jsme vešla,jsme viděla jak táta drží rybu,která mu vykluzuje z dlaně.Chvilku s ní máchal a chytal ji,otáčel se dokolečna a hudroval,ale v závěru stejně vyhrála ryba,která s plesknuímspadla na zem.Táta začal divoce máchat rukama a klít a klít.
Táta: "Zatrackaná ryba! Já bych ty lososi nejradši vyhubil a byl by pokoj! Pche,taky moje milá dcerka,která šla nakoupit,si musela splést lososa s okounem! Můj Bože!"
Já: "Tatí? Co to tu prosimtebe provádíš? Volals mě?"
Táta si teprve teď uvědomil,že jsme celé divadýlko viděla.No,poznal by to i slepej,kterej by slyšel jak dusim záchvat smíchu.Táta chvilku mlčel a oba jsme se dívali na placatou rybu na podlaze.Nutno uznat,že "zatrackaná ryba" nadělala víc bordelu,než rozplesklé vajíčko.Všude byly střeva,šupiny a omastek z ryby.S nadějí po úklidu jsme se zadívala na našeho kocoura,který si hověl na kuchyňské lince.
Hezky si tam hověl,přitom by si člověk řekl,že každá normální kočka okamžitě skočí po rybě,když je k dispozici.Jenže naše čičina ne.Ta dostává tolik jídla,že pohrdne už i pochoutkou,když je tak plná.Nakonec se Bucla přeci jen zvedl,a kráčel k rozplesklé rybě.Chlamtl jí do hubičky a nesl si ji pryč.Tím za sebou dělal dlouhou,mastnou cestičku....
Táta jen bezradně koukal.Bylo jasné,že slíbenou "velkolepou" večeři asi dnes mít nebudeme.ALe co člověk nadělá,že? Já už si na pytlíkové polévky,hambáče nebo objednanou pizzu zvykla.
Táta se ke mě otočil a chystal nejspíš spustit nějakou debatu o tom,proč si mě sem zavolal.Já už tušila že to bude nuda,ale co...
Táta: "Mandy,potřebuju si promluvit. Něco jsi mi zatajila a to není dobře."
A jéje....
Já: "Ehm....já ti to vysvětlim,prostě se tu ukázal! Nemohla jsem ho nechat venku! Promiň tati! Můžeme si ho prosím nechat? Prosím prosím prosím!"
Táta: "Co???Já nevím o čem to mluvíš...":a do prkýnka dubovýho,že by táta myslel něco jinýho?:"...co jsi mi zatajila? Já měl na mysli tu poznámku,že jsi zase o hodině moc kecala."
Já: "Aha....no,promiň zatajila jsme ti....eh....no....Tondu!A s tou poznámkou mě to mrzí..."
Táta: "Jakýho Tondu zase panebože? Nějakýho kluka?"
Já: "Éééé,né,né tak docela.Tonda je...je....křeček!" (sama jsem byla docela překvapená,co to melu,teď budu muset schrastit křečka...chjo)
Táta: "Křečka???Ale Amando,víš přece že nechci,abys měla zvíře.Stýskalo by se ti po ranči.Ale jestli ho opravdu musíš mít,tak si ho nech,jsi už dost velká na to,postarat se o křečka :)"
(Hm,bezva xD Zrovn křečka jsme teda nechtěla xD)
Táta se otočil zpátky k prkýnku se zeleninou k rybě a bezradně koukal,co s tím.
Táta: "Co kdyby jsme si dneska pro změnu dali salát?"
Já: "Tati...nemohli....nemohli by jsme mít zas ranč plnej koní a tak?Já bych se o všechno postarala! Prosím...nemůžeme věčně žít s tím,že když maminka umřela na koni,že koně jsou špatní..."
Táta: "Mandy,tohle už tu několikrát bylo.Já za to koně neodsuzuju,ale vrací mi špatné vzpomínky chápeš? Pochop ty mě."
Už teď mi bylo jasné,že tohle asi nikam nepovede.O Sonetovi jsem mu samozřejmě nic říkat nechtěla ani nemohla,zešílel by.Chtěla jsem jít do svého pokoje,ale nakonec jsme se vrátila ven a sedla si na žebřík,který byl opřený o naši kůlnu.Sonet az mnou přišel.
Ňufal do mě čumáčkem,a jemně mě čimral svýma chloupkama na ruce a pak na bradě a tváři.Pak jsem ho na oplátku já škrábala na nose.Úplně jsme zapoměli,že nějak překonáváme zákony světa a normality a mazlili se úplně normálním způsobem,jak se člověk a kůň mazlit mohou.Pak mi hlavou prošla jedna myšlenka-úplně jsem zapoměla Sonetovi koupit jídlo! Kolik může bejt hodin? Mrkla jsem na hodinky na mobilu-hm,půl druhý,to by tam ty trhy ještě mohly bejt,myslim že jsou do tří! Sbalila jsme si saky paky (přeloženo-jen peněženku,klíče a mobil) a vyrazila přes park a menším lesíkem na místo,kde bývají trhy potravin,květin,věcí pro hospodářská zvířata apod.......

Jestli jste čekali bůhví jaký trh,tak vás asi zklamu :) Je to úplně obyčejné normální tržiště,s těma potřebnejma krámama a Japončíkama :) Hned na první pohled mě upoutala zelenina a ovoce,na to,že tu byla už od rána vypadala dost vábně a čerstvě.Kousek od trhu pobíhal kolem kasi malinký Japončík a strašně srandovně si pro sebe žblěptal: "Ňo jo ňo jo,ťoťo být tšištapadešát a ťoťo ošmatvšičettši." Já prostě nemohla :D
Nejprve jsem zašla teda podívat na tu zeleninu a ovoce.Chvilku jsme koukala a koukala...až jsme vykoukala takový hezký hrušky :) Možná si pak jednu koupím,možná taky ne,nevím,podle toho kolik bude stát to krmení pro koně.Pak jsem teda chtěla najít to krmení.Ale než sjme ho našla,tak to teda trvalo!
Byl zašitej za pytlema se zrním a navíc v oddělení pro slepice x) Njn,co nadělám...už zase :D Čapla jsem pytel a i s ním se skácela k zemi.Vážil alespoň tak 100 kilo.Došla jsme ke kase a kmitavej Japončík mi naúčtoval cenu 739 korun.Super,od babičky k narozkám mi zbyla tisícovka,kterou jsem chtěla šetři na pořádný mejdlo nebo nákupy x) Tak mám smůlu no...
Nakonec jsme se i s pytlem trmácela domů.Bylo už pozdě a než jsme se s tím těžkým nákladm dotáhla alespoň do půlky cesty,byla už skoro tma.Teda,spíš BYLA tma.Šla jsme zrovna parčíkem a měla jsem divné myšlenky.Jako blondýna,sama,mladá,v noci,v parku,a s těžkým nákladem,na podpatcích-tudíš nezdrhne.Krucinál....proč já si nevzala alespoň botasky?
Najednou jsem se vyděsila,protože v keři za mnou to zašustilo.Bylo mí líto odhodit na zem 7 stovek a zdrhat....ale s tím to nešlo...co teď?
:o je to super už sem zvědavá na další díl