
Moje hlava se motala čím dál víc a víc.Skoro jsem nemohla stát.Chtěla jsem si sednout na židli,ale nějak jsem se na ní nemohla trefit.Zázračným způsobem jsem se trefila do dveří,kterýma jsem doslova "propadla".Vanku jsem se opřela o zeď kůlny a oddychovala.Pak jsem jen po nějaké době ztěží zamkla.

Znovu (asi 3x) jsem zkontrolovala zámek a klíč jsem si dala do kapsy.Chtěla jsem se otočit,ale....co...je?.....auuu! V nitru jsem viděla jen tmu.Nic než tmu.Oči zavřené,hlavu na zemi.Co to ksakru je? A pak se mi zdál sen.Jela jsem tam na novém koni-Sonetovi.Měla jsem na sobě takové divné oblečení a v rukou jsme máchala kolem sebe.Pokaždé když jsem s ní zamávala,vyšel z ní proud světla a nebo se začly hýbat předměty.A co je zas tohle??? Jsem v jiném snu,je to jako skutečnost.Sonet je uvězněný hluboko v jakési jámě a já stojím proti někomu...proti...ale to je přece?!! Né to je!

"Uch???!Co to..je ? Au moje hlava!":žbleptala jsem.Zvedala jsem se ze země.Z trávy.Jak jsem se dostala až sem? Ležela jsem na kraji našeho pozemku až daleko od kůlny a vedle mě byl Sonet! Co ten tu dělá? Vždyť kůlnu jsem přece zamkla! Jak se dostal ven??? Au,šmátrala jsme si po hlavě a po velké,opravdu velkém kopečku vzadu pod vlasama,to bude boule jako prase...Byla jsem nějaká vyčerpaná tak jsem se zas položila do trávy.

Z nevolnosti jsem se zase musela položit na záda.Kvůli bouli jsem si taky musela podepřít hlavu.Když jsem si tak lehla Sonet okamžitě přišel blíž a začal hlasitě řehtat a strkat do mě."Neboj Sonet,nejsme mrtvá,je mi ž líp.Jen potřebuju oddych víš?":mluvila jsem na něj.Stejnak jsem asi tušila,že mi neorozumí,ale jak je známo,koně rozumí tónu hlasu.A ten můj byl uklidňující.Náhla Sonet kousek poodešel.

Myslela jsem,že se šel jen kousek dál napást,ale pak na mě zařehtal.Tak jsem zvedla svoje líné tělo a poohlédla se po něm.Kroutil hlavou kousek dál.A taky vrtěl hřbetem.Nejprve jsem myslela,že mu hrabe.Ale pak jsme to trošku začala chápat.Zvedla jsem se celá a přišla k němu blíž.Chvilku nic nedělala a čekal,ale když jsme se zastavila,natočel ke ma prdel a pak hřbet.Začal hrabat nohama.Tak sjem šla blíž.A blíž

A ještě blíž.Až jsem došla úplně k němu.Už jsem z něj necítila ani moct respekt a ani jsem se nebála.Pořád jsem však váhala.Možná to neni zas tak dobrej nápad na něj jen tak vylízt.Třeba si ze mě dělá prču.Nechá mě nasednout a pak mě někde shodí.Nevím nevím.Sonet se zas začal vrtět a kroutit.Začala jsem mu hladit kohoutek a teď už i celé tělo,což mu evidentně dělalo moc dobře.Přestal se krouti,přivřel očička a funěl.Ale pak se zas probral a já věděla,že opravdu chce to co já.Jízdu...

Tak jsem se švihem profesionála vyhoupla nahoru.Na malou vteřinku se zdálo,že Sonet ztuhl a váhal co dál.Ale hned nato zatřepal hlavou a svaly se mu napjaly.Čekal na můj pokyn.Pořád jsme vlastně nevěděla kam pojedem,tady by nás táta mohl vidět,ale na druhou stranu jsme byli kryti stromky.Sony už začal přešlapovat nervózně na místě.Tak jsme to udělala.Dala jsem mu povídku.A on se místo kroku rozklusal.

Nejprve jsme leknutím málem spadla! Už dlouho jsem v sedle neseděla,tak mi chvilinku trvalo,než jsem zapojila potřebné svaly a pohodlně se usadila.Sonet měl klus hezký,prostorný a houpavý.Líbilo se mi to,ačkoli jsme kluc nikdy moc nemilovala.Jako malá jsem ho v trénincích přímo nesnášela,bohužel,moje trnérka ho přímo milovala.Najednou jsem zas málem spadla.Protože to s náma nějak trhlo.A pak mě začly bolet oči,a o5 se mi motat hlava......bylo mi zle a nepříjemně.Pak bylo bílo.....

Sonetovy nohy ze začly míjet v neskutečné rychlosti,všechno se mi rozmazalo před očima!Neměla jsem potuchy kde,kdy,kdo a proč (jasně,na takovýhle stupidní otázky bych se neptala,jen řečnické otázky,jasan?).Radši jsme ty oči zavřela.A pak jsem cítila takový zvláštní svědění na krku.Kdžy jsem ty oči zas rzevřela.....nemohla jsem uvěřit tomu co jsem viděla a cítila! Ten vzduch!!! Ale...jak????
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ! :)









Dobrýýýý! :))