Takže přichází 1.díl nového komixu Tajemství srdce.Doufám,že se bude líbit :o)


"Ach Sonete! Já jsem tak ráda,že jsem zase s tebou!Chyběl jsi mi! Ale kde se tu vlastně bereš?":hovořila jsem na černého koně.Nic si nepamatuju,najednou jsem se objevila tady-u mého dřívějšího koně Soneta a naší klisny Granety a jejího hříbětu Boukyho.Nevěděla jsem,jak jsem se sem dostala,ale rozhodně jsem za to byla ráda.Byla jsem zas u koní,kterých jsem se musela vzdát,když mi zemřela mamka.Chtěla jsem chytit Soneta jemně za hřívu a vést ho domů.

Ale najednou mi ztuhly nohy a já se nemohla hnout! Začalo mě všechno hrozně pálit a to bylo venku lehce za mrakem.Začal mě hrozně pálit obličej,nohy,břicho a ruce...Byla jsem trochu mimo a štvalo mě to,tohle pálení mi připomíná jen jednu věc....

"Auuuuu":vyjekla jsem.Prudce jsem otevřela oči a začala si třít spálená místa.Ale ne....už jsem zase usnula na terase.To se mi poslední dobou stává často,a já idiot jsem si už myslela,že mám zpátky svého koníčka Soneta.

Koukala jsem na svoje rudé tělo a přemýšlela (zase) o svém dřívějším životě.A taky o mámě,ne dost! Nemůžu si jí pořád připomínat! Zatřásla jsem lehce hlavou a rozhodla se vypadnout z terasy a z dosahu sluníčka dřív,než ze mě bude chily paprička.Pomalu jsem vstala ze svého venkovního křesílka a doplahočila se do svého pokoje ke skříni.

Chvilku jsem stála před skříní a nakonec si oblékla svoje nejoblíbenější hadříky.Džíny a tričko s bolerkem.Sice je to dost teplé na to,jaké je venku počasí,ale v našem baráčku je příjemně.Chvilku mi trvalo než jsem ve skříni vyhrabala svoje kalhoty,ale nakonec se povedlo.

Lehce jsem přibouchal dvířka od skříně,otočila se a chtěla jít k počítači,ale najednou pecka do zad a prásk! "Jauvajsky,do háje,do prkenní ohrady,do pr**le!":začala jsem nadávat na celé kolo.Tohle se mi stalo už po několikátý! Tahle skíň je už trošku starší a zlobí jí dveře,takže když je člověk nazvře pořádně,dostane šlupku do zad.Rázně jsem se otočila a práskla s nimi.Udělalo to obrovský "křach" a pak se celá skříň otřásla.Trošku vyjeveně jsem koukala,ale radši už jsem na tu škříň nešahala,bůhví,aby na mě pak nesletěla celá,že?

Najednou mi zazvonil telefon,vyndala jsem ho z kapsy džín (ahá,tak tady je!) a koukla se na číslo:"Hm,neznámé...už zase...doufám,že to zas není jedno z těch divných čísel".Nerada zvedám cizí čísla.Nikdy nevíte,kdo to je.A hlavně,mě od mých šestnáctých narozenin (teda před měsícem),kdy jsem dostala jakoby od maminky ten náhrdelník se srdíčkem,mi pořád volají cizí čísla a když to zvednu,ozývají se buď jen nějaké přiškrcené hlasy,křik,divné zvuky nebo řehtání koní.Docela mi to nahání hrůzu,ale kdybych to někomu řekla,každej by se mi vysmál.

Zmáčkla jsem tedy tlačítko "přijmout" a začala: "Halo?Tady Mandy".Nic.Žádný zvuk.Žádný hlas.Nic.Vůbec nic.Zkusila jsem to tedy ještě jednou: "Haloo? Kdo je tam?".Najednou se ozývalo šramocení a bouchání a divný křapání,něco jako když běžíte po jehličí v lese.

Chvilku jsem poslouchala a čekala co bude.Po chvilce se zčala ozývat dívčí řev a pak ještě jeden křik-zlej a pak se ozval dupot koně a řehtání a..."DOST! Nechte mě už být! Co jsem vám udělala? Co mi chcete?! Prosím vás,už mi nevolejte!":začala jsem křiček taky.Fakt toho mám už dost.Tyhle telefonáty mě štvou.Típla jsem hovor a vztekla mrštila mobilem o zem.Pak jsem ho zas zvedla a dala zpět do kapsy.Pak jsem se vydala ke svému cíly-compu.
PROMIŇTE,ŽE JE TO TAK KRÁTKÝ,ALE NESTIHLA JSEM TO DOMA DOPSAT,TAK VÁM SEM DÁM ALESPOŇ TENHLE KOUSEK A AŽ PŘIJDEDU,TAK BUDE DALŠÍ JU? :)









Skvělej komix:) upe moc mně to baví:) ♥♥♥ těším se na další díl :))