Další díl smutného příběhu koně Wayworda....

Na kůži jsem ucítil teplo.To jřálo ranní slunce.Pootevřel jsem jednooko.Pak druhé.Byl nádherný slunečný den.Postavil jsem se a trochu otřepal.Podíval jsem se na Karamelu.Onen zvláštní pocit nezmizel.Naopak byl větší.Ale momentálně jsem tenhle pocim vlastně ani neřešil.Šel jsem na svou oblíbenou louku.Chvilku jsem se pásl a když už jsem měl dost,zadíval jsem se na červené slunce,které každou chvilkou stoupalo na obzor.Miluju i východ slunce....
"Ahoj..."
"Áááááááá !!!!":zařval jsem a poskočil připraven k útoku.
"Jej,promiň,to jsem jen já..." To je Karamela!Uff to sem si oddych,sámo že já se nebál,jasně že ne :) Karamela se postavila vedle mě a chvilku jsme spolu pozorovali slunce.Teda,spíš ona ho pozorovala,já jsem pozoroval ji.Měl nádhernou srst a lesklé oči.Hebký čumáček a sametové uši.Tomu všemu dodávaly ještě skvostný lesk její jemná hříva a ocas.Musel jsem vejrat hodně divně,jelikož se Karamela otočila a zasmála se.Začalo mi být horko ve tváři,takže jsem se asi červenal.Mám jen štěstí,že na černé srsti to není vidět.Chtěl jsem se jí dotknout,jen malinko,trošičku...jen kousek...
"Wayworde?":zeptal se Stormy.Stormy je malé rezavé hříbě,patřící jednomu páru u nás ve stádu.Je dost zvědavý,a často za mnou chodí,ptát se na různé věci ohledně toho,co musí dělat vedoucí kůň ve stádě.Jednou by taky chtěl být vůdcem.Jindy mi vůbec nevadí,ale zrovna teď jsem byl jen malý kousek od Karamely...
"Ano Stormy?":ačkoliv opravdu jsem teď neměl chuť nic dělat,nechtěl jsem být na Stormyho zlý.On přece za nic nemůže.Chtěl po mě ukázat,jak správně se má vůdce prát.Šel jsem tedy pomalu za ním,ale ještě několikrát jsem se ohlédl na Karamelu.Ta si lehla do trávy a položila si hlavu na přední kopyta a pozorovala slunce."Jako já...":pošeptal jsem si téměř neslyšitelně pro sebe.A najednou se naše pohledy setkaly.Nevím jestli se mi to jen zdálo,ale měl jsem pocit,že to mezi námi tak nějak jiskří.Tohle je opravdu zvláštní...
Ukázal jsem Stormymu,jak správný hřebec musí umět ubránit své stádo.Ale přitom jsem měl v hlavě jen Kramelu.Ach Karamela,Karamela,Karamela,Karamela.....Ó bože! Co to se mnou je? Asi jsem se vážně zbláznil!No jasně stárnu a začínám bejt senilní.Myslím že bych si mohl promluvit s nejstarší klisnou ve stádě.S Dalilou...
Dalila je obvykle dál od stáda.Tvrdí,že je už moc stará,aby se potácela mezi těmi mlaďochy.Ležela na svém oblíbeném místě-ve stínu pod starou velikánskou olší."Dalilo?..."začal jsem "já,mám poslední dobou v hlavě jen Karamelu a když jsem s ní,mám takový zvláštní pocit..."
"Hochu,já vim co s tebou je :) A vidí to už půlka stáda! Jsi zkrátka jen...."









Super!!!!